Tam na Haiti před kostelem ...

Je to skoro jako v té jedné písničce:  Tam na Haiti před kostelem,  hádala se duše s tělem.

Duša povídá: „Pošli jim tam něco!"  --  „Neotravuj, copak jsi to neslyšela? Je to tam prolezlý mafií. Těm  opravdu ubohejm a postiženejm se ta pomoc ani nedostane! Něco si nechá zaplatit Castro, vždyť to tam ty kubánský komouši mají, co by kamenem dohodil, a zbytek rozkradou ti, co tomu tam na Haiti šéfujou. A vůbec, co je to Haiti?  Prostě díra. Ani za sexuální turistikou se tam nejezdí!  Příšerný poměry. Bohem zapomenutá ta díra asi nebude, když tam maj - jen si to představ  -   přes devadesát procent katolíků... Ale co, Vatikán se topí v prachách. Tak ať papa Ratzi prodá Svatýho Petra a pomůže jim von, když jsou tam tak pobožný."

Duše upípla. „Ale vidělo jsi ty lidi? Jsou to přece lidi, zoufalý, hladový zmrzačený lidi safra!!"

„Hele, neklej," zpražilo ji tělo, „jasně že lidi, ale vem to taky z druhý stránky - já přeci nejsem žádnej nelida. Těch lidí mi samozřejmě líto je, ale jak jim chceš pomoct? Konkrétně jim!  Jsme taky do jistý míry zodpovědný za to, jak prachy investujeme. Hele, když to vezmu kolem a kolem - tak nějak z tvýho pohledu -  tak ty prachy beztak patřej Velkýmu šéfovi. A my je jen spravujeme. A je na nás, jak s tou hřivnou naložíme, nemyslíš?   A to už ti tady vůbec nechci vynášet na palubovku takový esa, jakože když patřej BigBossovi všechny naše prachy, tak mu patřej i všechny duše - a tedy i ty na Haiti, a kdoví, proč jim to tam poslal....", zabručelo tělo a šlo si do ledničky otevřít pivo.

„Třeba to poslal taky tak trošku nám," zamyslela se duše.

„No tak to na mně nezkoušej. Tohle je politicky nekorektní. Chceš mi tady předhazovat, že když dávám jinam, tak si jako něco kupuju, jo? Vykupuju si svoje špatný svědomí? No to ses teda pěkně přepočítala. Já náhodou mám feeling. Já teda jo!  Akorát prostě odmítám vyhodit prachy zbůhdarma.  Na povodně i na Studénku jsme přece poslali.  Tak mi tu laskavě nešermuj nějakou skotskou povahou... nebo jak´s to myslela, taky tak trošku nám..."

„Víš, když jsem ještě před léty bydlívala v jiným futrálu, kradlo se taky. Taky na nikoho nebylo moc spolehnutí a přesto byla i almužna. A tehdy to bejvalo s účelným profinancováním  o to horší, že když se ti nechtělo na křížovou výpravu do Svatý země, (která  kvůli jistým logistickým nedostatkům hned při svý další repríze neskončila u Jeruzaléma, ale  hned za kopcem vypálením  nejbližších kacířskejch vesnic nebo židovskýho Wormsu - a to si u toho svaté futrály hezky posvěceně parádně zadováděly s těma kacířskýma flundrama!!), mohl jsi zbožně  investovat do spasání. Tehdá jste náš ještě intenzivně spásali, a odpuštění se dalo koupit. Spolehlivě. Za prachy.  A přesto tu byla i charita. Nebyly jsme na tom o nic líp než dneska. My - netělesná cosi -  vás futrály můžem leda ponouknout. Ale čin je svěřen vám.  Někdo nakupoval (spasení), jinej prostě konal. Nic ti nevyčítám. Já jen že je to všecko o takovým koloběhu. Dneska tomu říkáte „karma" anebo „reinkarnace". Za  takovýhle slova se tehdy upalovalo a některé futrály na to upalování věřej dodnes, ale my kolovaly. Ten koloběh je smysl vesmíru.  Jedinej důvod, proč BigBoss tuhle kouli stvořil.  A tak jsme prostě kolovaly. A kolujeme.. Teda za předpokladu, že futrál zůsává  až do konce svýho  funkčního období nepoučitelnej. Dokud nenajdem futrál, kterej do toho jde s náma

A jestliže je tu koloběh, pak je tu i koloběh něčeho jinýho než koloběh oběživa, o které se tak dojemně staráš.  Někde jsou jakési pomyslné váhy. Jedna miska - miska osobních selhání, s tou toho moc nenaděláš. Druhé misce se říká - maličko nešikovně - miska zásluh. Tahle nálepka mne vždycky děsně urážela. Nikdy jsem netoužila po zásluhách pro zásluhy až do chvíle, než mi tu Váhu ukázali. Sranda. Na misce zásluh jsou takové namodralé žetony. Z neuvěřitelně sublimačního materiálu. Futrál, co  ví, že si zásluhu kupuje - už si žeton rozmělnil, a žetonek  sublimuje. A jenom ten futrál, kterej koná, protože má v sobě (díky nám) takový divný puzeníčko,  jeo žetony na Misce zůstávají..."

„Neodbočuj od tématu", mlasklo tělo a maličko si říhlo. „Jak jsi to myslela:  taky trošku kvůli nám..."

„Aby sis stačilo spočítat, kolik je v tobě člověčiny. Zkrátka, jestli nakupuješ anebo jednáš."

„Ale já přece jednám. A nebudu ti to tu věčně vypočítávat. Už kvůli těm  pitomejm žetonům ne!  Tak vem rozum do hrsti a neopruzuj. Hele jestli chceš, pojď, zapnem si web, vyberu ti u Člověka v tísni nějakýho hezkýho černouška. Zaplatíme mu školné. Kolik unesem? Co myslíš? . Dvě stovky měsíčně?  Tady píšou, že je to na svačiny pro jednoho takovýho  na celej rok.  Tahle kudrnatá holčika, jakže se jmenuje, srandovní jméno, co  Líbí se ti? No vidíš, a už se nečerti...  I když ten Člověk v tísni. Kdoví co s těma prachama dělaj. Dyk se o nich moc dobře ví, jak tady u nás  rozmazlujou cigány... No jo, jenomže ta ADRA je zas napojená na nějakou sektu a škatulíkům do Charity rozhodně nedám..."

A takle se tam ti dva hádají dodnes.  Jen zcela výjimečné bytosti, jejichž koloběh  dávání a braní,  duše a těla, pragmatismu a člověčiny nezkameněl, poslaly už dávno. Bez ptaní.