Jan Kdák

Věčná škoda, že ani midraše netuší úplně přesně, jestli to tak bude. Ale podle toho, co naznačuje o „životě po životě“ traktát Chibut ha-kever, se naše obrácení v prach a naše do prachu navracení poměrně shoduje s tím, co učí evolucionisté. Tedy pokud nezvolíme kratší cestu kremace. Nicméně je tu ještě ten Kec ha-jamim (Konec dní), který se stal vděčnou předlohou bezpočtu oltářních obrazů a dokonce i vrcholných děl výtvarného umění. V křesťanském světě, který jaksi s tou věčnostní počítá maličko jinak, mu neříkají Konec dní, ale Poslední soud.

Podle údajně naivních představ židovského středověku ve chvíli, kdy zazní zvuk Nejvyššího šofaru (sedmero apokalyptických troubení na „polnice“ jsou taky zvuky šofaru. Protože ačkoli i *tanach zná kovové trubky a polnice, k soudu, ke slavnosti a k sešikování lidu Jisroele se troubí na berana. Na šofar. – Ale bodejť – kdyby se i v Apokalypse troubilo na šofar, poznalo by se, jak židovské jsou kořeny křesťanství, už pouhým uchem a okem. Nejenom rozumem…), se všichni Spáči v prachu postaví, uvítají Mesiáše a vydají se směrem na Sijón. Odtud se také narodil zvyk, vkládat mrtvým do rakve mezi prsty jedno nebo dvě dřívka – krátké roubům podobné špalíčky, symboly poutnické hole. Rabínské autority se proti tomuto poněkud pohanskému zvyku ohrazovaly, ale zcela ho neodmítají.
Tedy Spáči v prachu povstanou (dostanou – dokonce i podle apoštola Šaula z Tarsu - nová víceméně duchovní těla) a hurá na Sijón. Tato tradice není úplně vycucaná z prstu, její zdrojové kořínky snadno dohledáme i v *tanachu. (v ten čas bude lidem, dávno již pominulým a odedávna potlačovaným znovu přinesen dar na Sijón ; ostatkové Jisroele vzejdou z Jeruzaléma a ze Sijóna ; a především celá čtyřicátá kapitola  proroka Izaiáše – ale i jinde), nicméně to není podstatné.
Já na ten obraz myslívám, kdykoli se doslechnu anebo dokonce i vidím, jak si nějaký snobík vedle trpajzlíků z chebské štětka-road anebo jiné ekvivalentní E-55, vedle ukradeného Nepomuka a předražené načerno nakoupené ikony postaví ke krbu anebo do zahrady také židovskou macejvu. Ostatně proč ne? Ty krchovy jsou opuštěné, někde hluboko v lese nebo v polích - jako třeba v Přehořově, nikdo tam jaktěživ kloudně nepáchne, to by byla věčná škoda. Navíc, kolik celých krchovů šlo do základů komunistickejch fabrik, drenážních stok anebo silnic? A kolik krásnejch hřbitovů (takový tuny švédský žuly !!) prodali vyděšení židé sami od sebe, jen aby je estébáci neposlali na uran. Co je pak komu po
jediný macejvě. A když už, tak ať k něčemu vypadá.
Jenomže s macejvami je to jako s krápníkem. Dole v jeskyni (navíc turisticky nasvícený) je neodolatelný. Ulomíte ho, nainstalujete a on vám zšedne, zobyčejní, zamře. I předměty, bejlí a kameny mají totiž duši. I kdyby tou duší byl nakrásně jen jejich biotop. Žádné macejvě to nesluší jinde než na hřbitově. Ale i u krbu či na zahrádce vypadá ještě jakž takž.
Jenomže s macejvami to není jako s krápníkem. Nevím, co mají na Konci dní na programu krápníky, ale v onen den D se (podle tradice) každý židovský nebožtík postaví u své „koruny spravedlnosti“, aby se zúčastnil vítání Mesiáše, andělského sčítání lidu a vesmírné lustrace. A já si tak s tichým zadostiučiněním představuju, jak na Konci dní vyskočí v hale u krbu dotyčného snobíka chudák teta Ester, v podstatě hodná ženská, ale nikdy se s ničím moc nepárala, to víte – šest děcek na krku a k tomu ještě krám, aby mohl Modche študovat tu tóru – rozpřáhne se k Velkému Haleluja, pak jí dojde, že je tu cosi nepatřičného, že není mezi „svejma“, nakonec zahlídne i toho, kdo si tam tu macejvu napytlačil, protože na Konci dní se ti, kdo nemají žádnou „korunu svejch skutků“, postaví holt k těm modlám a bůžkům, kterým posluhovali zaživa - a už to pojede…
„Helejte, a voni sou jako kdo? Můžou mi vysvětlit, co dělám tady, když mám ležet spolu se zbytkem kile u nás tam a tam ? Co nás to s Modchem stálo peněz, abychom si u Chevra kadiša předplatili hrobový parcely hezky vedle sebe! A taky bych ráda věděla jak dopadla Rivka s Náckem, podle mě to manželství bylo krapet nebichlach. No to by mně zajímalo, ty prevíte, co si zač, když si troufáš olumpačit bezbrannou ženskou. A ještě k tomu nebožku, co už ti ani nemůže zkazit spaní, protože naši mrtví nestrašej“. A blec - vokrádat mrtvý? Že se, mládenče, nestydíš. No nic, postav mi na kafe, zkusím s tebou ještě nahonem něco udělat, ale moc času už nemáme. Anděl Smrti spolu se Zapisovačem tu budou co nevidět, a to ti teda tu frontu na Mesiáše s maličkou odbočkou do nebytí vůbec nezávidím… A to si piš že manžel a děcka ti to taky vytmavěj. Jen co se s nima shledáme. A náš rebbe! A hlavně Icik Kacef, to je náš řezník, obrovskej pruďas. Von si na mě zamlada pomejšlel a dycinky jsme si jeden druhýho vážili. A jak už je takovej od rány – no to víš , vono zakošerovat bejka v plný síle, to už chce nějakej ten koach, von je snad schopnej dát jednomu pár po hubě ještě i ve chvíli, kdy už se stojí na Mesiáše…“
Něco podobného čeká i pana Jandáka. Dnes už zase jen poslance, bývalého ministra kultury. Ach jo, milí andělé, ono to ale zas tak nepřekvapí. Pan Jadnák svoji zemitou bodrost nikdy nehrál, on takový asi je. Takový český Icik Kacef. Trochu křupan, trochu grobián. Česká kultura i památky dosud čekají na ony snové miliony „euros“ odkudsi z Dánska, které „byly na cestě“, sotvaže novopečený pan ministr začal poskytovat svá první interwiev. A už tehdy od něj nikdo moc převratného nečekal. Pak přišel nápad s integrací českých makro-medií do jednoho kočkopsa. A na další gejzír „jednoduchých“ řešení, proti nimž jsou dřívka na cestu na Sijón pořád ještě poměrně logická. Jenomže, a teta Ester to navzdory své proříznuté pusině ví velice dobře, ještě než vypijem to ranní kafe, dokonce předtím, než se nasype dobytku, prosíme sebe a taky Nebesa : Polož stráž k mým ústům.., protože ta mají přece vyslovovat také svatá slova tóry. A kdo si je zaprasí nečistotou, zůstane nečistý. Někdy jen do večera, někdy ale až úplně na konec té fronty na Mesiáše. V každém případě daleko od stánku Jisroele.
Ale komu je co po nečistotě. Na ten poslední trip si každý bereme jídlo, podle svého vlastního soudu. Ne nadarmo čteme na macejvách (třeba i na těch rozkradených) – Jeho odpočinutí bude pokojné, protože vzal na cestu tu správnou krmičku, a tam docela v jiném bytí, tam už se nají z ovoce svých dlaní – Menuchato šalom, ki-daj cida lakach le-darko. Tnu le-maala mi-fri jadaw / מנוחתו שלום כי די צידה לקח לדרכו – תנו למעלה מפרי ידיו /
Otazníkem zůstává snad jen jediné. Jakým způsobem by asi tento nestydatý pán v době, kdy ještě zastával svoji politickou trafiku ministra kultury, veřejnosti zdůvodnil, co dělá židovský náhrobník na jeho soukromém pozemku? (Paprsková ulice č. 18, Praha 4;) Přiznal by národu, že je prostě jen snob? Že se ten kámen tak „inteligentsky“ vyjímá opřený o jeho domeček, že přátelé to mají na svejch chalupách taky, a ti co ho nemaj, budou žasnout… Anebo by vyrukoval s nějakou dánskou historkou? Jak našel opuštěný kámen a „ujal se“ ho jenom proto, aby ho restauroval a vrátil na původní místo. Možná je ale to stavení po předchozích majitelích, ale už se podnikají kroky, aby se dohledala jeho původní lokalita a kámen byl vrácen. Dost možná je to dokonce dar některé vděčné židovské obce za vše, co pan ministr pro záchranu českých i česko-židovských památek udělat chtěl … Kontaktovali jsme ho celkem pětkrát, než tento materiál vznikl. Na tři slušné mejly s dotazem, jestli by to nechtěl nějak vysvětlit, se ozvalo jen bohorovné mlčení – hodné každého politika dneška. Na čtvrtý přišlo něco neuvěřitelného. Infantilní - vlastně, pardon, vyloženě nablblý – blábol o tom, jak je ČSSD prima partaj, a jak je ráda, že jí píšu a že hned mohu vstoupit mezi její příznivce. Slint evidentně prefabrikovaný počítačem podobně, jako ony dennodenní spamy „Nech si zvětšit pinďoura, bez viagry nepřežiješ!“ Na pátý, už poněkud ostřejší dotaz přišla vlaštovička: „Pan Poslanec Jandák by rád znal vaše telefonní číslo. Rád by s vámi dotyčnou záležitost probral osobně.“ – Přišla před měsícem, číslo jsem obratem poskytl, ale pan Jandák ho asi dosud nepoznal. Anebo už zase zapomněl.
No doufejme, že to pan poslanec stihne dřív, než přijde Mesiáš. Protože jinak – a já to vidím jako ve filmu: Šofar zvaný Trojandělské troubení, vztyk, haleluja a pak „Helejte, a voni sou jako kdo? Můžou mi vysvětlit, co dělám tady, když mám ležet spolu se zbytkem kile u nás tam a tam ? Že se, mládenče, nestydíš…“
Jenomže vtom se objeví Anděl Smrti spolu se Zapisovačem, donesou tetě Ester to kafe radši sami a pokusí se ji maličko uklidnit: „Nechaj to bejt, pani Blum, von za to nemůže, von je to jenom takovej Jan Kdák….
Ale pak se nachomejtne ten tišší, Anděl Milosrdenství, krátkozrace zamžiká nad led-displayem svého computeru a dovolí si pípnout: „Ale já tu mám poznámečku, že kvůli Jandákovi nakonec došlo ke zdokumentování židovského hřbitova ve Studeném. Trochu cik-cak historie, ale prostě… ty lidi, kterým nedala spát Jandákova macejva, dali avizo a pozvali do Studeného… Tak že bychom to Kdákavýmu přeci jen připsali k dobru ?...“ (29. ijar 5767)