Pokud s tím podivným termínem někdo nevyrukoval ještě mnohem dříve, začal zaznívat v české sněmovně v letech 1936-1937.Kdy se pomalu formátovala jedna veliká a smutná hluboká jáma našeho nedávného vesmíru a v Sudetech (na to konto a pro ty účely) Pátá kolona. Já už dnes nerozklíčuji, jestli u kolébky onoho pa-sousloví stáli sami „trpící“ Henleinovi Němci, anebo ho vymysleli poslanci z Čech. Každopádně měl tenkrát maličko jiný obsah než dnes. Což by nás ale nemuselo nijak trápit, protože ve třicátých letech, když například brousili, tak skutečně brousili, neb internetu ještě nebylo…
Popřevratová Jaroška v Brně. Sídlo tamní a konečně „svobodně se nadechnuvší“ – a tedy i do veřejnosti otevřenější - židovské občiny. Obrovská sláva! S blížícími se svátky tady výjimečně vystavujeme vzácné exponáty!! Dva mladé opravdické židy až z bájné Amériky… Kluci byli, chudáci, asi jako Alenka za zrcadlem, ale veřejnost se podívat přišla. Přednáška o Svátcích světel se podobala spíš nácviku na státní maturity, vystavované exponáty podobné maturantům našim víceméně papouškovaly standardní informace – příliš osobního vhledu či zápalu tam nebylo. Vlastně vůbec žádný. Tiše se zvedám, než začne diskuze, dát si namísto náslechů na chodbě práska určitě nezaškodí. Na parapetu vysokého secesního okna už seděla taková docela šik židulka. Kolem padesátky.
„Pokrytci, co?“ uvítala mne.
„Ale to snad ne.“ namítám, „Prostě kluci z ješivy. Tak říkají, co do nich nalili…“
„Ne, ty dva jsem nemyslela. Ale tu naši partu. Vždyť se musej taky nudit. Do jednoho. Ale nikdo ani ťuk. Dělají, že to slyšej poprvé v životě. Škoda času! … Mě by třeba zajímalo, jak se jim ale žije v reálu tam u nich v Bronxu…“
„Brooklynu…“
„Brooklynu? Jo, nojo, Brooklyn vlastně. Podívej, já dělám v Lachemě, já jsem úplně obyčejná ženská. Marta. Marta Landová…“
Představil jsem se také, podali jsme si ruce. Marta potáhla. Ne jako fajn-laborantka, ale dočista jako havíř, a pak přišel povzdech. Právě ten mi o menšinových privilegiích leccos napověděl.
„Landová – víš?! Landa. Ezechiel Landau. Noda vi-Jehuda. My jsme prej fakt až od něj, my Landovi. A k čemu mi to je? L eda tak k pětiprdí. Občas, tak jednou za kvartál, mi někdo v práci zaleje kytky kyselinou a v šatně u skříněk je do toho šedýho laku vydrapaný to klasický : „Židi raus!“. Ale bez hvězdy, ty vole, asi má furt trochu bobky,“ cvrnkla Marta vajgla obloukem dolů do dvora, „Tak přesně tohle bych s nima ráda probrala a ne zázrak s olejem!“ …
Kdyby existovalo něco jak Základní listina menšinových privilegií, asi by hned v preambuli stálo: Základním privilegiem menšiny je skutečnost, že ji takto vnímá a cejchuje majorita. Patrně proto, že jinakost většinu znervózňuje.
A tím se konečně dostáváme i k Joch-nessce. Uniká mi, proč kdekdo pana Romana démonizuje. Je to zábavný a velice potřebný nástroj do dnešních časů. Jeho nesporným kladem je skutečnost, že myslí o dva kroky napřed. Ví, čím provokuje, a už když jeho cílená (a pro pana Romana zábavná) provokace opouští břehy jeho retů, je připraven vše dovysvětlit. Aby potom tiše bodoval. Vedle toho hraje nesmírně důležitou (a doufejme že spravedlivě honorovanou) roli šaška královny. Jakéhosi otloukánka. Roman promluví, lid se vzpění a pan Nečas je ve srovnání s Joch-nesskou všem vlastně ještě jedlý. Anebo „jedlejší“. Zručný šachista Roman také formátuje podvědomí davu přeci jen ušlechtileji a jaksi k vyšším obrátkám než nastuplé Topolánkovy fráze o církvi a homosexuálech. Až potud – samá pozitiva. Pro předsedu vlády, pro partaj a vemkoncem (to si zase přiznejme) i pro nás.
Vždyť jako by nás Roman (pravda maličko sarkastickými důtkami) učil k občanství. Čímž mám na mysli pozornému naslouchání, přemýšlení a vlastní volbě. Nikoli onen sen, ke ktrému by se liberální pravice ráda dopracovala. Musím uznat, že Joch mne zajímá a baví aleko víc než bonmoty z Vysočiny.
Ale ani Roman Joch nečůrá tak vysoko, aby překabátil tóru. Takže podíváme-li se bez afektu, co mu stéká po kachlíčkách, zjistíme, že ten jeho „svobodný občan“ je najednou zase jen reprezentant žádoucího davu. Ne většiny!! Zglajchšaltovaného davu, který liberálně (ale s pocitem fatálního ohrožení sebe sama) předstírá, že normální je nelišit se. „Neliš se nám, soudruhu, a my ti na oplátku nepolezeme do sklepa za Natašou, ani pod palubku na koks!“ Ale tóra učí : Každý člověk je celý vesmír. Každý člověk je jediný, jedinečný a neopakovatelný. Lišit se není právo, ale zákonitost…
Když se budeš hezky poslušně nelišit, dostaneš od nás cukrátko Spasitele. I ty (naším prostřednictvím) budeš smět prokázat benevolenci, participovat na zákonem vymezené toleranci vůči občanům odlišným. (Neříkej jim bezdéčka, smažky, lesby, islám anebo ekolog. To není joch-nessovsky korektní!) Tóra ale učí: Vždycky budete mít nějaké socky, smažky, bezdéčka. Ty, kdo si to vybrali dobrovolně, informuj, že je to ptákovina. Ale ne s kyjem v ruce! A o ty, co do toho vlítnou nechcačky, o ty se postarat musíš!!
Copak, copak. Znejistěl jsi, milý davo-občane? Že by snad svět skutečně mohl být barevný a muslimská menšina se v muslimském světě stala většinou? Nessie je připravena. Honem na kolena a otevři si Katechismus poslušného občana! (napsali Roman Joch a kolektiv autorů liberální pravice.) Tam jsme ti na stránce xyz vysvětlili, že „všechna naše práva a svobody lze převést na práva vlastnická“. Což je pochopitelně značná blbost, protože lidskej život není rámovanej ničím jiným než dvakrát holou řití. A v intervalu mezi těmito limity pouze a jenom hospodaříme na tom, co beztak není naše. A tóra? – „Brouku, položil jsem před tebe život nebo smrt. Vyber si, ale víš sám, někde vevnitř to musíš cítit, co bych ti doporučoval…
Dočůráno. Zbytek už je na vás. Chcete-li mít jenom Romanova (a pohříchu románová) práva vlastnická, volte život v davu. Chcete-li žít život k žití, volte privileg ium menšiny zachovat si svoji jedinečnost, jinakost a vyčnívání – pochopitelně s maximálním ohledem a zároveň naprostou bezohledností vůči davu. Joch-ness není nestvůra. Naopak, je to skutečně zábavný poradce. Jde jen o to, co si od něj vlastně poradit necháme…
(psáno pro www.shekel.cz )
