Třeba to ani není tak cáklé, jak ulítle to na první pohled vypadá – a pevně věřím, že mi někdo z přátel poskytne správný pohled na věc. Nicméně prozatím jsem přesvědčen, že tzv. „dar víry“ je vážně pěkná ptákovina. Tedy přinejmenším onen dáreček víry, který bývá používán a možná i zneužíván ve chvíli, kdy docházejí argumenty otevřené diskuze a je zapotřebí přitlačit na misijní pilu.
Právě nám vyvrcholil nám Měsíc krabic a kontejnery okolo našeho paneláku dáví jak vývratek haldy krásného papíru, krabic a mašlí. Zítra, jestli komunál posype, přijedou popeláři, všechnu tu předmětnou a předmětářskou krásu a něhu odvezou, aby o příštím šábesu bylo zase kam cpát, a my mezitím zaskočíme do svých zaměstnání odeslat pár blahoželajných „pche-pfe“, nakoupit na Silvestra a decentně došolichat ten poslední týden účetního roku. Někteří také zkusí všechny duplicitní či nechtěné dárečky vyměnit, reklamovat anebo vrátit. Co ale s dárečkem víry? Co když mi ho nikdo nenadělí? Nebo mi ho sice nadělí, ale v nesprávné velikosti. Anebo třikrát? Mohu ho vrátit?
Dost na tom, že i pojem „víra“ je dost ošemetná věc. Hodí se tak leda tam, kde dost dobře nevíme, jak to ve skutečnosti funguje. Věříme například, že se rovnoběžky v nekonečnu setkávají. A to jenom proto, že jsme tam prozatím nikdo nebyl. A jak funguje pámbu, víme ještě nespolehlivěji, než jak funguje nekonečno. Přesto mi ten Vznešený a První, Jediný a Absolutní – pochopitelně také Jedinečný a přesto náš a můj připadá jaksi slavnější než jeden polibek rovnoběžek. Ty patetické přívlastky mu nedávám na základě své víry, ale svého poznání. Co jiného než právě to COSI mne formátuje ze „šlemazla“ a „nebicha“ do „šalema“ (naplněného, úplného, sebe nalezeného člověka)? Jsou to to střípky vyšší jiskry, které mi nechal svým prstem v Slově. Díky nim mám šanci být ostražitý k laskavosti, pyšný na aristokracii duchovna a vyděšený ze své nedokonalosti a křehkosti. Mám šanci chtít. Tento Jeho vzkaz (v tóře) mi připadá natolik slavný, že je nedůstojné (pro Něj) a troufalé (ode mne) „na Něj“ pouze věřit. A kdybych se měl ještě smířit s tím, že to zvládnu jen na základě dárečku, asi by mi z pocitu neuvěřitelné nespravedlnosti dočista hráblo. Vždyť co si mají počít ti, kterým se tohoto dárečku pod jejich jolkou nedostává?
Tedy – je-li vůbec něco dárkem, tak je to Jeho obraz v nás, jakési tušení stínu a souvislosti anebo jiskry, které sice můžeme nakrásně umlčovat, nevidět, nechtít slyšet - ale ono tu latentně je. Jen ho objevit. Pak to ovšem není žádný dar, spíš jakási „duše daru života“ (setrvám-li u darovací terminologie), tedy buď zanedbávané anebo pěstované dýchání -schopnost Ho objevit.
Jedná-li se ale o dar, bez nějž nedosáhnu víry anebo spasení (tedy čehosi nadstandardního), pak sice možná cosi jako „dar víry“ skutečně existuje, ale nemůže to být univerzální a pro každého, (a tím nemůže být univerzální a lautr pro všecky ani systém, který nám tyhle dárečky touží prodávat). A ke všemu – terminologicky - se to blbě jmenuje. To je jako bychom se najednou rozhodli říkat „daru zpěvu“ anebo talentu na jazyky termínem „dar míry“.
Ale to by ještě nebylo tak zlé. To je jen otázka slovníků. A ono k tomu zmatení slovníků pod babylonskou věží asi nedošlo jen tak pro nic za nic. Slovníky se dají doladit. V což pevně doufám i v tomto případě!
Nicméně darem danajským se „dar víry“ stává ve chvíli, kdy je zneužíván k tvrzení, že bez daru víry nepochopím ani trojjedinost, ani potřebu vtělení Slova ani nezbytnost smíření a spasení. Protože přísně logicky vzato – kdyby šlo skutečně jen o dar (víry), pak by nebylo násilných konverzí ani halasení o jediné univerzální cestě. Dárky se přeci nedají nutit. Respektive někdy ano, ale ty končívají hned pár dnů po svátcích v sekáči anebo v kontejneru. Zkrátka a dobře, nikomu neožívám ty jeho dárky, je prima, že na něj jeho blízcí myslí a opatřili mu je. Nicméně jediný skutečně univerzální dárek (o jehož Dárci se sluší špekulovat) je dar života, jehož naprosto přirozenou součástí je i smrt. Na její překonání nepotřebuji dar víry, stačí bude-li mít můj dárek života taky svou duši a svého ducha. Tak už je to v přírodě i v Slovu zařízeno.
(Psáno pro http://www.shekel.cz/8968/darecek )
