Právě v těchto dnech se nacházíme v omerovém období. Každý den po setmění poctivě odpočítáme další „zářez“ na 49 stupňové škále cesty z egyptské nečistoty až k poslední „Bráně moudrosti“. Pro někoho je to jen další kuriozita ze židovské tradice.
Pro někoho především potíž nepoplést se – jinak sice lze odpočítat lze, ale vesmír i sebe okrádáme o záplavu energie prýštící z vyšších zdrojů na základě správně vysloveného požehnání. A jak asi tušíme, *beracha le-batela – neužitečné, marné požehnání - je spíš kletbou. To určitě znáte sami. A není v tom ani stín středověku ani cár mystiky. Vždyť každý z nás investoval důvěru (vyslovil požehnání) do/ nad člověkem, který ho potom zklamal. Vysloveně zmarněná beracha! Proto tady již v minulosti vznikaly nejrůznější pomůcky, (omerové tabulky a počítadla), abychom vesmír o požehnání nepřipravili.
Pro někoho je počítání omeru (Sfirat ha-Omer) dokonce zbytečností. Nedávno jsem dokonce na dotaz z publika, který den omeru počítáme(resp. který stupeň nečistoty zrovinka opouštíme), zaslechl vystřelit kantora pečujícího o duchovní blahou dvou slovutných židovských obcí tady u nás v Česku zcela suverénně takové hausnumero, že by mu záviděl i neodolatelný taškář Lazik Rojtšvaněc, když na své krásné cestě do Země slibu rabínoval v Berlíně. (Pan Ilja Erenburg to napsal skutečně skvostně. Doporučuji!)
Asi bych se jen ztrapnil, kdybych tu nyní začal vysvětlovat, že omer je původně snopek obilí, předkládaný v chrámu. Žádná astrální modloslužba. Jen přirozená věc. Naše díla, jsou přece naše mimina. A pochlubit se tátovi vlastním chlebem, co je na tom špatného? A že je to podle bible povinné? Kdoví. Třeba je většina povinností jen příležitostí žít naplno. V omeru (ať už jako snopek anebo jako mírku, fyzicky či symbolicky) předkládáme obilí svobodného chleba. Vlastně jakousi mírku zrna, které se vymne z jednoho snopku. Že se jedná o 7 x 7 sobot, tedy jakýsi týden šábesů, 49 dní příprav na to, aby s otrokem trčícím ve svém otrockém a nearistokratickém myšlení přijetí „Nádherné jiskry“ (daru tóry) náhodou nešlehlo. Abychom si náhodou nenamlouvali, že jsme něčím vyvolení. Že sotva nám oschlo a odpadlo bláto a jíl, který jsme v Egyptě šlapali, jsme najednou a úplně zadarmiko lid svatý.
Prdlačky!! Jsme nadále lid zatraceně nesvatý. Nicméně lid již svobodný a postavený před volbu, zda chceme být lidem oddělených. (Svatý i oddělený se hebrejsky řekne stejně – kadoš). Pokud tuto volbu absolvujeme spráně, smíme se dotýkat poselství „Nádherné jiskry“ a začneme se seznamovat s čímsi, co vypadá jako pokyn. Příkaz: budeš .. nebudeš!
A právě proto, abychom nenaletěli písmenům, abychom otrocky nečetli „příkaz/zákaz“ tam, kde se spívá o člověčině, právě proto je tu nabídka Omeru. Přemyšlováním (meditací) nad tím horším v nás, snadno pochopíme, že všechny Pokyny (micvot) jsou především příležitostí. Dokud si neuvědomím, jak sladké je nebýt otrokem, můžu se maličko pozastavovat nad „diktátem“, že mám svého poctivě kupené otroka po určité periodě propustit. Kdo si neprožil katarzi, bude se do smrti chodit do synagogy jenom „ukazovat“, a kdo nepochopí tajemství omeru (a nejen omeru), bude se nad modlitbou shovívavě usmívat anebo si ji splete se suplikací: „Tati, dej, abych….!“ A jakmile si na těch jednodušších a logice sobectví méně se vzpouzejících pokynech ověřím, jak aristokraticky se dá žít i s holou zadelí, je docela možné, že přestanu řešit, zda má pragmatickou logiku také i desátek anebo kiduš ha-levana.
Oficiální návod k použití, jak k „tajemství Omeru“ přistupovat najdete na stránkách lamedwawu, v tomto povídání se máme dobrat spíš podstaty toho tajemství. A ta je prostinká a přitom mystická jako sám Sladký požehnaný!
Všímáte si, co a jak vyslovujeme, když odpočítáváme Omer? „Še bi-zchut sfirat ha-omer … Aby tím, že jsem dnes odpočítal, došlo k nápravě všeho, co jsem pokazil v té a té sefiře a já se očistil a oddělil ve vyšší svatosti (Kduša eljona) a mohlo dojít k nápravě našich životů, našeho ducha a naší duše od veškeré strusky svinstev a ubohosti …“
O mně a moje blaho či zásluhy při žehnání a počítání omeru nejde. Nanejvýš jako o původce zla. Medituji-li nad jednou z 49 morálních kategorií, možná mi docvakne, jak na sobě zapracovat. Ale k tomu, abych se unesl a smířil sám se sebou, mi pomůže i bez omeru kterýkoli středně zkušený (a tudíž poměrně levný) cvokař. Na to, abych žil o fous morálněji, než jak je tomu dnes v parlamentu a ve společnosti, na to mi stačí slušní rodiče a základní výchova, možná maličko šmrcnutá křesťanskou obětavostí. Tak k čemu omer? „We al jedej ze jišupa šefa rav be-chol ha-olamot“ – protože díky tomu se rozlévá příval požehnání všemi vesmíry, učí tradice!!!
Být slušným člověkem není zásluha. Není to dokonce ani povinnost (jak se ostatně přesvědčujeme dnem i nocí!). Protože, dokud věda neprokáže opak, žijeme tu „na dluh“ a všichni. Slušní, neslušní i průměrní. Jelikož „samotný život“ prozatím ve zkumavce nezprodukujeme. A právě tomuto tajemství - tajemství života - říká tradice „příval požehnání rozlévající se všemi vesmíry“ Být slušným člověkem je totiž zvláštní ostuda. Ovšem obdivuhodná ostuda.
Nenamlouvejme si totiž, že Vznešený nemá dost moci tuto záplavu životodárného požehnání komukoli v okamžiku, kdy se chystá zhřešit, upřít a to dokonce takovým způsobem, že by jeho ruka nebo noha „v tu ránu uschla“, jak se to přihodilo Jeroboámovi ben Nabat: Uslyšev Jeroboám slovo muže B*žího, totiž že kázal proti oltáři v Bethel, napřáhl od oltáře ruku a rozkázal: Zajměte ho. A hle, ruka jeho, kterouž byl napřáhl, „uschla“ (zchromla) tak, že nedokázal připažit… /1kr 13:4/; A přesto Panovník takovému jedinci svoje neskonalé Dobro neodepře . Klidně by mohl naznačit: „Chceš-li si proti Mně hřešit, hřeš si, ale tím, co je jen tvé, a ne tím, co náleží Mně!“ A právě pro tuto vlastnost Ho služební andělé titulují titulem: *Melech aluv - „zostouzený král“ – ve skutečnosti ale Panovník tolerance. /Pirkej Hejchalot 24/;
Být slušným člověkem je nádherná ostuda. Královská ostuda. Naopak jakékoli svatouškovství,vyprázdněné „plnění“ anebo liberální „neplnění“ a také všechny formy fundamentu, včetně toho pragmatického „carpe diem“ brání „přívalu“, aby se řinul. Na našich „zásluhách“ vůbec nesejde. Rozhodují – zdá se – spíš naše dluhy, protože stejně jako Ukrajina ani my nemáme právo přiškrtit kohouty paliva, na které jede celý vesmír.
(psáno pro www.shekel.cz )
