Na židy se nesahá. Ne snad, že by to nešlo. Vznešený panovník Vesmír nám ke všem ostatním nádherným smyslům nadělil pochopitelně i hmat. Abychom poznali, co chlácholí a co zraňuje, a dokázali tak lépe poznávat Vesmírův vesmír.
A židi nejsou jinačí než zbytek vesmíru, lze na ně tedy sahat jako na všechny ostatní smrtelníky. Nicméně na židy se nesahá proto, že pak přestávají přemýšlet, což je u bývalého Národa knihy docela tristní stav.
Na Shekelu byl nedávno uveřejněn rozhovor s kazatelem Vlastimilem. Vlastík se vyjádřil sice maličko přes čáru, mohl si k příměru a tiché asistenci zlu, o případném „asistovaném zlu“, o lidech, kteří sice vlastníma rukama zlo neprováděli, stačilo, že k němu dali podnět, vybrat maličko jiný vzor než zrovinka Dolfíka z říše, co měla trvat tisíc let a stačilo jen těch pět let, aby tady zůstala obrovská nezhojitelná jáma prázdnoty – propast šoa. Ale stalo se, slovo uniklo. A vida – někteří ze židů okamžitě ztratili schopnost přemýšlet. Namísto argumentů, které by nás všechny posunuly někam dál, se ozval jen tuctový jekot o antisemitismu, jakoby přesně podle hesla: Na židy se nesahá! Dovolím si poznamenat, že jekot maličko hysterický. Chápu že jakékoli příměry tohoto druhu působí v židovském světě (kde bolest z průmyslového vraždění pořád ještě žije neskutečně palčivě – vždyť zkuste si například žít, celý život mezi ostatními kamarády, kteří je mají a povídají o nich, bez babičky a bez dědy!!) bolestivěji než uchu ostatního světa, ale domnívám se, že daleko podstatnější, než k čemu židy ze stránek tzv. Nového zákona přirovnám, je hledisko, zda doopravdy anebo zda vůbec asistovali zlu. Neasistovali náhodou všeobecnému blahu? Jakmile vyřešíme tohle, jednou provždy se vyřeší i onen poněkud nešťastný Vlastíkův příměr.
Protože, je-li totiž to, co se na stránkách Nového zákona píše, vesmírná pravda, pak by měl křesťanský svět židům vděčně líbat ruku. Třikrát denně!! Přesně, jak to naznačuje i apoštol Pavel, že právě kvůli novozákonními autory detailně zaznamenanému postoji židů přišli také jiní k svému lízátku.
Pojďme se na mžik podívat, co by se asi stalo, kdyby k té Kaifášem a Annášem i těmi, co na nádvoří volali naprosto v souladu s ustanoveními Zákona : krev jeho na nás…, nebesky „asistované“ Ježíšově sebevraždě nakonec nedošlo. Kdyby byl Galilejský lidem Jisroele takříkajíc přijat (jelikož do svého přišel, ale ti ho nepřijali). Byl by vesmír konečně stoprocentně křesťanský?
Nikdo nepochybujeme o tom, že Nebesa jsou ten nejlepší ze židovských šachistů. Takže by se dalo namítnout, že by to v rámci „plánu spasení“ určitě nějak dopadlo. Židé by v tesaři z Galileje poznali očekávaného mesiáše, přehodnotili anebo zavrhli od Mojžíše po tisíciletí tradované a pěstované bludy, otevřeli se proselytům (ačkoli jim až do té doby otevřeni byli!!) a hurá na nebesa?
Má to ale jeden základní háček, který Vlastíkovi unikl stejně bezděky jako ten nešťastný příměr s diktátorem vyhladitelem. Křesťanství jakožto krvavé náboženství totiž s krví stojí a padá. Onou krví „spravedlivého“, která údajně očišťuje a smývá hřích. Takže krev téci musela. A je-li Ježíš tím, co dává obrovské spoustě lidí velikou naději, konstituuje jejich duchovní kostru a vede jejich kroky k člověčině, pak to musela být jeho krev. Někdo asistovat musel. Ze zkušenosti víme, že když je potřeba oslavit vznešenost Vznešeného, dějí se nejrůznější děje. Dokonce se otevře moře, ale předtím faraon zatvrdí své srdce… Ono by to určitě nějak dopadlo. Ale někdo by Ježíšovu krev prolít musel.
Půjdu-li ještě dál (skoro až na samé pomezí vstřícna) – zkusme připustit, že z ryze křesťanského pohledu právě i v tom, jak to nakonec dopadlo, je dána jakási naděje lidu Jisroele. Jaká – tam nedohlédnu, ale budiž… Ovšem tady křesťanům maličko absentuje logické a schůdné vysvětlení, proč pámbu dělá ze židů po tolika let blbce, když je tolik zapotřebí naplnit ty dějiny spásy a dobrat se nakonec k té krvi.
Nicméně, ať s nadějí nebo bez naděje, židé v tom Ježíšově procesu rozhodně a v žádném případě neasistovali zlu. Jednali zcela a přirozeně podle toho, co se celá ta léta učili. Prostě tak šel svět. Je sice možné, že to rybáři a celníci, co zapisovali novozákonní příběh maličko překroutili, ale pokud zapsali mistrovy výroky doslova a my nebudeme schopni vyloučit, že byly přesto míněny maličko židovsky, pak si uvědomme, že prohlásí-li kterýkoli žid: Čítali jste, ale já vám pravím … (ve smyslu, jako by mluvil jako moc maje, nikoli – a já k tomu dodávám, toto je můj komentář tóry!!), anebo doporučí: Vezmi svůj kříž a následuj mě (ve smyslu, jsem víc než tóra) – je to troufalý odvážlivec. A není tedy divu, že byl trestu hoden. Stejně tak je třeba domyslet, zda měl tehdy v okupované Palestině tehdejší sanhedrin ještě vůbec právo vykonávat hrdelní tresty samostatně, anebo musel vždy žádat vrchnost o svolení. Takže žádná intrika, ale běžný postup. A i kdyby nakrásně směl, během svátků se exekuce nekonají.
Cítím podobně intenzivně jako vy, že nazvat Ježíšovu smrt „asistovanou sebevraždou“ je zhruba stejně přes čáru, jako Vlastíkův führerovský příměr, přesto ten termín používám, aby si zase křesťan uvědomil, jak palčivě dovedou některé nešikovné příměry zabolet. Nicméně o tom, zda se tehdejší židé vůbec chovali tak, jak Vlastíkovi uklouzlo, se můžeme bavit teprve poté, co si vysvětlíme výše nadhozené otazníky. Prozatím to vypadá, že nikoli forma, ale samotný obsah toho nešťastného podobenství je špatný. Z čehož plyne, že všichni, kdo klopýtají jen a jen o formu, páchají asistovanou sebevraždu na sobě samých. Jelikož i na židy se sahá. Už proto, aby si mohli ověřit, že tu jsou a jsou tu smysluplně a právem.
(psáno pro www.shekel.cz )
