Atentáty na papeže hrozily vždy. Některých pokusů jsme byli dokonce i svědky. Málokdy se ale stává, že by se o atentát pokoušel sám vrchní velitel církve. Atentát na papeže samotným papežem je technicky víceméně vyloučen, protože sebevraždu nedoporučuje ani judaismus. Katolický svět ji snad dokonce i zakazuje. Papežové tudíž mohou spáchat jen atentát jediný. Na celou církev.
Bývalý inkvizitor pan Ratzinger, dnes Benedikt XVI. to ale dokázal. Přímo ve svém kázání sedmdesáti tisícům duší shromážděných na olympijském stadionu v Berlíně.
A to, prosím, na pokus navrátit 180 tisíc německých oveček zpátky do svého lůna, respektive zpátky k vinnému kmeni (což byl biblický obraz, který si papež pro svoji promluvu na stadionu vybral) neváhala církev obětovat okolo třiceti milionů EUR. Dost slušná částka. Ale srovnatelná s jinými „státními“ návštěvami. Něco se jí možná vrátí prodejem robertkům podobných upomínkových svíčiček, (mohly by být dobrou svítící pomůckou pro předškoláky při výuce, jak se nasazuje kondom), ale teď po papežově „atentátu“ budou ztráty pravděpodobně asi ještě daleko vyšší.
Nikoho příliš nepřekvapilo, proč Benedikt XVI. míří právě domů do Němec. Laxnost a pokrytectví katolické hierarchie v souvislosti s pedofilií provozovanou na katolických učilištích je patrně ve fiskálních výsledcích „Matky církve“ asi přeci jen znát. Proto také jeho „kázání“ na téma vinného kmene z Janova evangelia! Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, jedině ten ponese ovoce mnohé.. (Jn 15:5) Poučení (anebo varování?) sofistikovaně podpořené odskokem do Skutků k okamžiku, kdy údajný zakladatel katolické teologie Šaul z Tarsu dostává od „vinného kmene“ kartáč za to, že pronásleduje prvotní církev: Proč pronásleduješ mne? (Sk 9:4)
Bylo-li oněch 70 tisíc duší naslouchajících tam na stadionu skutečně věrnými údy Církve, pak vzkazu Kongregace pro nauku víry (jak si legitimní následnice na uvolněný trůn bývalé inkvizice dnes říká) nemohli nerozumět. „Neotírej se o církev, protože se tím otíráš o Ježíše. Neodkrajuj se od církve a nevystupuj z církve, protože se odkrojíš od vinného kmene a neponeseš ovoce mnohé“. Byli-li mezi nimi ale i ti, kdo ještě doufali, že Matka církev najde jakési zbytky morálky, vzpomene si na to, že odpuštění vyžaduje vyznání vin a ne zametání pod koberec, že si každý daleko více váží bezbranného ale upřímného kajícníka, než viníka, jehož vina se nepojmenuje, vždyť tak to snad (alespoň pokud nejsou písemné evangelijní prameny podvrhem) učil i sám papežem citovaný „vinný kmen“, byli-li tam ti, kdo doufali, že to papež pochopil a nebude se vyhýbat odpovědnosti, když chce učit a poučovat svět – pak se asi hned pod Agnus Dei připadli k těm dvaceti tisícům nespokojených, co protestovali hned u stadionu. A kdoví kolika tisícům dalších, kterým se do Berlína nechtělo, ale nabroušení jsou taky pěkně.
Ale to, co nejvyšší představitel církve, jejíž skandály zasáhly i ji saamotnou velice citlivě, do Německa přinesl, nebyla křesťanská mise pokory a návratu ztracených otců. Bylo to jen prelátovo hartusení na ty, kdo by snad ještě také zachtěli lůno důstojné 2000 let stařičké dámy opustit jenom proto, že mají v sobě cosi jako už dávno přežité a tolik nepragmatické křesťanské ideály o odpuštění a pravdě. „Já jsem cesta, pravda a život“ říkal (údajně) náměstkův Pán, „Podniknu cestu, pravdu jim neřeknu a snad přežijeme“ – tlumočil v Berlíně (ne politikům, ale věřícím!!) slova evangelia: Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten ponese ovoce mnohé.. jeho náměstek.
V projevu zazněla jen jediná hodně opatrnická narážka na to, nač všichni čekali. Na vyjádření zřetelného postoje, na konečné odmítnutí církevního klientelismu v rámci troj-hříchu: oplzlosti, modloslužby a vraždy.
Oplzlost, myslím, rozebírat netřeba. Ať si spí, kdo chce a s kým chce, ale musí to chtít oba dobrovolně a i sexualita má své tórou jasně stanovené limity. Pokud ale cosi jako „služebník nebes“ zneužije své autority (ať už učitelské anebo duchovenské) aby si otřel parůžek, je to už nejen smilník ale navíc rouhač a modloslužebník, který bere Jméno nebes zatraceně nadarmo. A pokud takového „služebníka nebes“ ještě pardonujeme, schováme a přikryjeme, ne před hněvem pošetilých, ale aby nablýskaná kapota církevní stavby neutrpěla šrámeček, jedná se o tuplovanou modloslužbu – protože tady se najednou slouží věcem ze dřeva a kamene, rozhodně ne Nebesům. Jemné i hrubší sexuální násilí na nezletilých je vždycky symbolická vražda. Protože ocenit takto poskytovanou pedagogicko-pastýřskou péči dokážou ocenit podle statistik asi jen čtyři procenta zneužívaných. A to ještě kdoví jestli! Zjištění, že se nemám kam odvolat, že vinen není viník, ale vlastně já, protože „pronásledují vinný kmen“, takové poznání dokáže zabít ještě spolehlivěji než násilí.
Přesto se Berlín a s ním i zbytek světa novozákonní kajícné pokory nedočkal. Jen obludného nepříliš odvážného pokusu o výmluvu, že církev, matička rybářka, do svých sítí nabírá ryby dobré i špatné.
Jistě, ryby si nevybereš. Ryby nevyrábí církev, ale Nebesa. To je přirozené. Ale právě tady, touhle „ochmatikou“ atentátníkova bobma explodovala: „Nojo, když to tedy matka Rybářka o sobě sama ví, proč to taky docela po rybářsku nepřizná? Ono by jí neubylo, protože jinak o ten vinný kmen i s jeho kalkulujícími ratolestmi příliš zájmu nebude..“
Po ovocích jejich poznáte je – opsal Ježíš ze starších spisků. Rádo se to učí i v církvi rybaříků. Ale na jabléčka, která za třicet milionů eur docestovala z Vatikánu do Berlína, by se pramáti Rachel asi ukecat nedala. Popřejme panu Ratzingerovi v kostýmu Benedikta XVI. více odvahy k pravdě alespoň po zbytek jeho německé mise i po zbytek jeho cesty po kobercích víry. Amen.
(psáno pro www.shekel.cz )
