„Po ovocích jejich poznáte je“ zní klasický biblický výrok tesaře z Galileje. A každý víme, že se netýká pouze bratrů sadařů. A tak pan biskup Baxant dal ovocem, které kolem sebe rozhazuje, svůj netradiční postoj k restitucím církevního majetku své diecéze najevo zcela zřetelně. Ale pojďme maličko zpátky …
Ústecký chrám Nanebevzetí panny Marie, jediný kostel s pořádně šikmou věží v naší republice, byl po desítky let kamenným svědkem giga-tunových nánosů cukrové vaty, která se během bohoslužeb linula z kazatelny. Není divu, že uprostřed „dravé doby“ plné Spielbergových triků a povinné likvidace zástupů padouchů jen proto, aby mohl být Bruce Willis za „mačo“, doby, kdy všechno dostáváme pod igelitem v Hypernově, se kostelík vyprazdňoval a vyprazdňoval. Jakoby ta radostná trpěla přemírou přeslazenosti a nedostatkem razance schopné oslovit „dnešek“. Na bohoslužby tak chodil jen ten, komu se stala církev zvykem (anebo zlozvykem?) již dobách mladosti jeho.
Pak se náhle objevil kněžík. Přemýšlel moderně, bez frází a cítil svoji službu jako poslání. Kostel se začal plnit. Dokonce i mladými lidmi, kolikrát i mimo matičku Církev, rozvinul se dialog. Evangelizační, mimocírkevní a dokonce i občanský.
Proč ne i občanský? Vždyť, kdo jiný než právě církevní oudové by měli skutečnost, že krást normální není, považovat za páteřní kost svého svědomí i duše. Je sice pravda, že ústecký kvazi-křesťan participující na vytunelování Aktivního parku zbožně usedá do lavic Červeného kostela, a například v Zábřeze plní nedělní bohoslužby celý klan Íčkařů, až se tetušky z Hané chvějí bázní a třesením, aby se kostelík pro to rouhání nepropadl hluboko do útrob země. Ale to neřešme. Na to je to pámbu,aby soudil, kdo mu sedí v klubovně. Právě proto, že po ovocích těch vysedávačů i těch kazatýlků poznávají nejen věřící a civilové, ale také andělé…
Co se nestalo. Padre Josef byl jednoho krásného raně podzimního dne převelen z Ústí na dědinu. Žádný div. Katolická církev je už od 4. století tohoto letopočtu více armádou než matkou Terezou, a tak holt pěšák musí poslechnout a jít, kam mu náčelník štábu přikáže. Oplakali jsme to, protože slibně se rozvíjející dialog o věcech božích a vlastně i evangelizace, jakoby uťal.
Není proto divu, že ve chvíli, kdy se jeho biskupská milost v nablýskané káře s prominentní sérií stejných číslic, dostavila do Ústí na jakousi „požehnanou“ akci, zazněl dotaz, který nás všechny pálil: „Vaše Eminence, proč je Padre Josef pryč? Co se stalo. Není to škoda?“ -- Po chvíli mlčení (proč hned myslet na rozpaky anebo nepřipravenost!!) se dozvídáme, že je to věc církevního tajemství.
Bác ho a bim. Vždycky jsem se domníval, že jediným církevním tajemstvím je tak akorát „tajemství víry“! (A i toto „tajemství“ mi připadá nefér, když je Velkej šéf tak zřetelnej, že v něho věřit netřeba a stačí mu jen důveřovat.!) Ale že by převelení jednoho kněze (shodou okolností poté, co začal nahlas a v občanských iniciativách tvrdit totéž co laikové, totiž že krást se nemá, když už je to na kazatelnách zahrnuto do souboru deseti římských číslic a mamuška Církev si to přivlastnila pod pojmem Desatero) bylo až takovým tajemstvím? Proč?
Sloup církve a kardinál Vlk prohlásil (taky shodou náhod v kontextu s restitucemi), že Církev je „především o společenství“. Proto ten majetek potřebuje. Protože jedině společenství předává občanské společnosti (ekumenicky a bez rozdílu vyznání) Ježíše. Pak ale páně biskupovo „společenské“ sdílení prostinké informace silně pokulhává nad pózou jeho kardinálního nadřízeného.
Říkal jsem si, že tady muselo dojít k nedorozumění. Litoměřický biskup navzdory bezpočtu svých pastýřských, manažerských a restitučních starostí určitě nezapomněl na další pokyn bible: „Vaše slovo budiž ano, ano – ne, ne. Hlavně žádné mlžení! To je, jako byste Mne zapírali.“ Vždyť kdyby neznal klíčové doktríny bible, asi by biskupem nebyl. A proto jsem našel webovky litoměřického biskupství a poprosil o dovysvětlení.
Už proto, že Církev po všech skandálech okolo nelegitimního sexu v sakristiích a biskupských gymnáziích (tajemně zametaných pod dosud nerestituované koberce) by měla počet svých „tajemství“ sakramentsky minimalizovat. Je Josefovo tajemství tak děsivé, že mne i biskup a nejen běžný magorátní úředník a na příkaz z Moravan musí před pravdou chránit? To má i episkopát pana Baxanta pocit, že každý „jedlý“ věřící a každý ve společenství dosud nevekřtěný jedinec musí být a priori debil, kterého je potřeba před pravdou chránit?
Odpověď ze sídla a duchovního srdce diecéze jako kdysi z KV KSČ. Nulová!!! Jen estébáka na mne soudruzi z biskupství zatím (snad) nenasadili. Zprvu mne to docela míchlo a „tajemství litoměřického biskupa“ mi ne a ne z hlavy. Pak jsem ale pochopil. „Po ovocích jejich poznáte je“. Ano to je to skutečné Baxantovo tajemství víry!!! Pan biskup je připraven k oběti vpravdě křesťanské. Aby matka Církev dostala od Veverek alespoň něco, celé litoměřické biskupství se restitucí ex-katolického majetku vzdává. Jsem dojat a hrdý, že mají špičky katolické církve v Čechách mezi sebou takové osobnosti…
Aby totiž zamezil jakýmkoli nedorozuměním, zbytečným dotazům a pomohl církvi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku alespoň maličko ke žlabu, předstírá pan biskup svoje tmářství a přitom je připraven přinést oběť. Chová se na oko jako komunista. Mocensky, tajemně a s pocitem vedoucí síly ve společnosti. Ne, že by takový byl, ale aby vytvořil dojem, že přinejmenším litoměřické biskupství dodnes zachovává status quo, který panoval za komančů. Ergo, tak jako tehdy, žádný církevní majetek neexistuje a tak ho také nikdo neřeší. Za takovou oběť ovšem Váš tah pěšcem a Vaše nepochopitelné mlčení, pane biskupe, rozhodně stojí. Halleluja ….
