Jak se den ode dne (a reakce od reakce) stále zřetelněji ukazuje, že tzv. restituční zákon je spíše zákonem prostitučním, začíná být také stejně zřetelnější, jak blahodárné nakonec celé to předání majetku církvím bude.
Jenom není tak docela jasné, kdo se prostituuje více, zda dárce nebo obdarovaný a zda náhodou není takříkajíc „vyjebáváno“ s biblickým principem o mluvení pravdy a tím pádem i s námi spoluobčany dárců i obdarovaných… Ale jak pravím, církve nakonec dostanou, oč tak usilují. Ne nadarmo jest psáno: Zač byste koli prosili, věřte, že vezmete … (Mk 11:24)
Dnes už totiž zhola nikdo nepochybuje, že se v žádném případě nejedná o návrat „ukradeného“ majetku a tedy nápravu křivd, ale o bohapustou a lukrativně zaplacenou „odluku církve od státu“. Pro milovníky politické korektnosti nutno poznamenat, že transakce se ofišl jmenuje „majetkové vyrovnání státu s církvemi“, tedy nikoli zákon restituční, a také připomínám, že monsigneur kardinál Vlk se pokoušel na svých ovčích stránkách přesvědčit pastýře, že odluka je již vlastně zakotvena v naší Ústavě. Zakotvena je, ale prozatím jsou církve pořád něco jako policie, školství a armáda – tedy financovány z našeho. A já myslím, že právem, jenže o to evidentně nestojí. Pole a lesy jsou jim milejší.
Vypočítávat indicie svědčící o odluce snad ani nemusím, nejzřetelnější z nich je fakt, že katolík ukecal i církve, které ještě neexistovaly, aby s ním do tohoto holportu šly. Některým z těch nováčků se podařilo (po vzoru některých staronových partají) navázat na jakési své původní kořeny, takže by snad také něco podědily, ostatní – bez kořenů - se nechaly zprostituovat – tj. koupit. Nezřídka za penízek jidášský. Ale do jejich účetnictví jim mluvit nebudu. Je to jejich volba.
Proč se celá akce nemohla nazvat po pravdě je asi taky na bíledni. Ony by se totiž jinak milé církve mohly odloučit od státu s požehnáním celé masy agnostiků jaksi bez dárku. A tak se někde v barokních proboštstvích vymyslela tahle ochmatika. Tiše se předpekla (první velká chyba usvědčující církve z pokrytectví) a potom se s již dopečeným bochánkem vyšlo na světlo. A nebudou litovat ani ti, kdo pro tohle nekřesťansky vykalkulované právní dílko zvednou packu. Matička církev jim něco určitě ráda zase prodá zpátky.To se pak rychle odkloní na osoby blízké, protože dneska nevíte, kdy vás budou kvůli kdejakému letadlu anebo zvukařině tahat po soudech …
A začal tanec. Okamžitě doprovázený také nevkusnými tanečky parlamentními a církevnickými. Mezi něž patří mj. páně Badalovo prohlášení, že veřejnost jsou jen ti, které církve (respektive především ta jeho církev) potřebují. Ostatní do toho nos prý strkat nemají.
A dnes už nám další pán v kolárku (jeho jméno jsem si raději nezapamatoval) přes obrazovky vzkázal, že začne-li se jeho církev soudit, nepůjde jen o majetek státu, ale i dalších subjektů a dokonce i fyzických osob. Tak bacha na věc!
Navíc také nikdo nepochybujeme, že co se peče potichu, je pak upečeno pevně jako příslovečná židovská víra, takže zákon projde. Škoda, že si už natrvalo ponese nekošernosti a levoty. A stačilo tak málo. Přiznat, zdůvodnit a vysvětlit. Ukázat a poskytnout záruky.
Ale i reakce těch, co do toho podle pánů z obchodní společnosti „Badal and Duka company“ nemají strkat nosy, začínají přiostřovat. Tady nejde o upírání majetku, tady jde o rozhořčení nad ukrýváním pravdy.
Svatovítská katedrála si tuhle nedávno zažila českou variaci na Pussy Riots, a zpěv jejich parafrázovaného svatovítského chorálu nebyl příliš laskavý. Ale jak vidno, dokonce i varhaník slovutné katedrály s jeho obsahem patrně souhlasil, protože se opřel do měchů, aby jim dodal patřičné velebnosti.
Jak vidno, Sladký požehnaný si své církve skutečně chrání, a kde je dobrá vůle, tam i požehná. Jestli po tom někteří reprezentanti církví tolik toužili, mají, co chtěli. -- Po stále patovějším přístupu k otevřenosti a pravdě, už totiž k odluce - přinejmenším lidí od církví - došlo.
A právě v tom vidím důkaz, že si Sladký požehnaný své církve opečovává a chrání. Proto nám ukazuje jejich skutečné pohnutky, jakoby říkal, najdete Mně i jinde než v těch armádních jednotkách žvanících o sociálních programech, o morálce a nezbytném: Vaše slovo budiž ano ano, ne, ne. Což pak nadto jest, od zlého jest …(Mat 5:37) a přitom jednajících úplně jinak. Ostatně ne nadarmo jsem vás učil: Po ovocích jejich poznáte je… (povídá BigBoss)
Poznáváme je. A přejme jim to. Jejich přetvářku i jejich majetky. Ten, kdo Sladkému požehnanému důvěřuje, tomu může být útěchou klasický příběh, jak se dva udření osli nad poloprázdným žlabem večer co večer diví, jak je svět nespravedlivý. Že oni dřou za dvě hrsti otrub a prase vedle v stání se přežírá šlichtou, po které se jednomu až sliny sbíhají… Večer co večer si takhle vzdychají až do chvíle, než se na dvorku objeví řezník, aby vyžraného čuníka proměnil na ovar.
Nu a ti, co Velkému šéfovi nedůvěřují, mají dvě možnosti: Trápit se tím, že zase někdo (nic nového pod sluncem) lže, jako když tiskne, a tudíž asi krade. Jinak by přeci všechno otevřeně přiznal!!! Anebo jen zlehka mávnout rukou, politovat všechny ty ovečky z ovčinců netransparentnosti, že je jim měřeno dvojí měrou (což bible taky zakazuje), zadoufat, že se snad alespoň část z toho dostane potřebným, uvědomit si, že nelžou jenom církve (i když od těch by se to jaksi neočekávalo) a radovat se z toho, že „tohleto“ služební pámbíčkářství půjde po nějakých třiceti letech do svých nepřeprodaných lesů a hájů. A nakonec i k Turniketu, za kterým se už polopravdy říkat nedají….
