Mám nedobrou slinivku a jsem od divadla. Mí kolegové berou kolem šestnáctky hrubého. To nepředesílám, abych byl litován. Jen že smím k tématu promlouvat. A že jsem často stejně spektakulární, jako ostatní „kašpárkové“, to vám dosvědčí zase moji přátelé. Stejně spektakulární, jako ti, co nyní odcházejí z „Národa“. Jednak počkejme, zda skutečně odejdou. A pak taky - kam půjdou.
Do té doby máme všichni čas na rozmyšlenou. Odchodem z divadla se totiž názor neříká. Odchodem z divadla se vždycky především podvede divák. Ten divák, který nás „udělal“, ten kterého jako herci potřebujeme a pro kterého snad do prčic to divadlo děláme… Ne ředitel divadla a už vůbec ne ministr kultury.
A hlavně současný ministr kultury není o nic horší než ta démonická plejáda týpků a loutek, které jsme tam měli předtím. Zvláštní, že ti rozhněvaní mužové a ženy nechrastili výpověďmi a neodešli už tehdy. Například ještě než Hanáková v kabátě z ostudy dotáhla církevní lesy do rukou kmocháčků, než se pan Schlimmer-Besser stačil dost ztrapnit, anebo dokonce už za éry komického Jandáka, co krade mimo jiné i židovské náhrobky. Právě v tom mi ta teatralita současných výpovědí připadá chucpe.Jakoby přicházely zatraceně pozdě…
Přišlo by mi daleko férovější, kdyby se ti lidičkové postavili po dobře odvedeným špílu anebo prostě jen tak někde před supermarketem mezi své díváky a především spoluobčany a prohlásili :
„Hele lidi, přijde mi (nám) už fakt přes čáru, jak se všechno to politické koalení propasírovalo do každého zákoutí našeho života. Že už se stírá hranice mezi tím, co je ještě morální, a co je jen takříkajíc „ze zákona dokazatelné“. Protože svinstvo je to tak jako tak.
Přijde mi děsivé, že ministři kultury – jsou vždycky ti „čtvrtořadí“ straníci, kteří tohle křeslo dostávají jakože – tam dokonce ani ty nic nepokažíš, vždyť tam je to fuk. A Kyselka hnije, baráky se prodávají pod rukou developerům, živá kultura leze do řiti Kikině a kulturní koncepce tohohle Česka odpovídá představě – nějak z těch drobečků musíme zplichtit to nejbolavější.
Chápu taky, lidi a spolulidi, že máme i jiné pitomé ministry. A vy, na rozdíl od nás, co pracujeme v instituci, která hospodaří s rozpočtem 750 milionů, tedy tříčtvrtin miliardy, vy tak jednoduše nemůžete dát výpověď jenom proto, že Kuba nebo Kalousek jsou taky pěkný esa – vždyť kde byste potom sehnali práci ??!! ..
A proto, já .. stejný Mirek, Michal, Pavel, Marta jako vy, jen lidsky a maličko divadelně oznamuji, - tady mezi váma, že pokud se tenhle stát a vláda nevrátí k nějaké vizi (kterou si dávno zaměnili za provizi, jak vidno i z posledních odměn za ukrácené panování), dám výpověď. Zkoušel jsem to jinak, psal petice, žádosti o informace, zašel k volbách – ty se pak zkoalily, a nic nepomohlo. Už nevím jak dál. Nebudu už pro vás hrát, protože prostě nemohu. Připadal bych si jako pokrytec. Tak mi to nemějte za zlé, a jestli se nám z toho někdy – hodně brzo podaří společně s váma nějaká generální stávka, pak máme naději na změnu… Sebe, okolí, společnosti i kultury.
Díky za pochopení a nemějte mi to za zlé, my herci už jsme takoví hraví…“
To by mi připadlo fér. Ale tohle bouchání do stolu (jakkoli upřímně emotivní) trošičku připomíná frajera z Valach, který své babě vyplatí přes milion na odměnách a pak kvoká cosi o politickém lynči. Jestli on to nebude takový maličký „pí-árek“ těch odcházejících. Jako když jeden šíbr píše do písku lakomou patou slůvko Džambulka, anebo když se silikonová Hela soudí o miliony za svého chyceného na pasece Motýlka… Ne, nepodezírám odcházející z kalkulu, jenom jejich nenávrat postrádá jakoukoli grácii.
A maně mi ten náš divadelní národ svými hromadnými výpověďmi připomněl ještě dvě skutečnosti. Vzpomínám, jak se během občanské války „Zeman versus kníže“ posílali příslušnicí jednotlivých táborů do horoucích pekel, aby na sebe nakonec mezi řádky vyzvonili, jak oba participovali na nomenklaturních kulturních perlách… A především, že už tehdy – během války Zeman versus kníže, bylo pozdě. Obe ikony totiž reprezentovaly deset let svinstva.
Dokonce ani ta slinivka, kterou jsem zmínil nahoře, není od věci. U nás v Činoheráku, který pracuje s rozpočtem „pouhých“ 14 milionů, se divák ve štychu nenechává. Ochraptělé kolegy vozíme na obstřiky, další hrajou jako většina „kašpárků“ i v horečkách, zlomí-li se poloosa na dálnici Praha-Ústí, omluvíme se divákům a zaskočí kolega s textem v ruce, a když se dá střední slinivkový záchvat aspon nějak ustát, ležím za kulisama a nakonec tam vlezu – ne proto, aby mi někdo zatleskal, ale aby se hrálo. Aby se hledalo, aby se společně prožívalo.
Ani s náma se vrchnost třetího nejzadluženějšího města v republice (města plného nefunkčních lanovek, prázdných hotelů, zlodějských primátorů a parků za necelých sedm našich ročních rozpočtů) – ani s náma se vrchnost nemazlí. Ale hrajem. Právě proto, abychom těm zkoaleným mozkům dokázali, že jsou tu i věci, které se nadají ani vyčíslit ani vykoalit. Nepochybuji, že stejné je to i v Národě, obstřiky, záskoky, záchvaty, divák. Tak proč ty ciráty deset let po funuse? Proč jen spektakulární politika? Odchodem z divadla se politika nedělá …
A teď mne omluvte, musím na casting. Na jednu slušně placenou reklamu.
